Přirozená hudba
Přirozená hudba má mnoho podob. Pro mě je to vlastně pohled na svět a v mém žití je přítomná i ve chvílích, kdy nehraji. Je to způsob prožívání událostí, pocitů, zkušeností.
Přirozená hudba je v některých ohledech zásadně jiná než hudba, která běžně zní okolo nás v rádiích, na večírcích, o které se učíme ve školách. Je to hudba, kterou vytváříme my sami a je podmíněná přítomnou chvílí, naším naladěním a prostředím, ve kterém proudí. Není to reprodukce hudby podle notového záznamu. Je živá, vznikající a měnící se v přítomném okamžiku. Je improvizovaná. Může být i šeredná a disharmonická. Nemá žádné předepsané pravidla, ale má řád. Neexistuje nic, co by bylo správné či nesprávné, prožíváme a hrajeme právě to, na co jsme v dané chvíli připraveni, naladěni, vyjadřujeme to, co právě cítíme.
Moje zkušenost je taková, že pro přirozenou hudbu jsou nejvhodnější nástroje jednoduché na hraní. Nástroje, které nevyžadují dlouhé roky tréninku na to, aby je člověk ovládal. Nejčastěji tedy pro přirozenou hudbu používám nástroje lidové (etnické). Například fujary, koncovky a další píšťaly, nejrůznější perkuse a chrastítka, didgeridoo, tibetské misky a mnohé další. Jejich výhodou je, že se na nich mohou při troše vůle a kázně realizovat i „nehudebníci-laici“, lidé, kteří nemají zkušenosti s hrou na hudební nástroj. Skutečně jsem mnohokrát zažil, že i ve skupině „nováčků“ při troše vhodného usměrnění, snahy a disciplíny vznikali velmi harmonické rytmy a melodie.
Etnické nástroje jsou vyhledávané nejen pro svoji jednoduchost, ale i zvláštní kvality, které mají. Ať už je to bohatost alikvótních tónů, meditativní síla hlubokých zvuků, oživující síla rytmů, či možnost objevování nezvyklých způsobů tvorby zvuku, které by se vlastně od hudebního nástroje ani neočekávaly...
Velmi mocným vyjadřovacím prostředkem používaným při přirozené hudbě je hlas. Prostřednictvím hlasu totiž dostáváme nádhernou možnost vytvořit nevídanou škálu zvuků. Nepostradatelné je i naše tělo, které může tleskat, dupat či bouchat. Přirozeně a nenuceně se spolu s hudbou dává do pohybu a takto završuje smysluplnost tvořivého celku.
Přirozená hudba je vlastně forma jazyka a projev duchovna. Je to hledání cesty. Osobně to vnímám tak, že v naší společnosti se do velké míry vytratilo zdravé duchovno. Možná je i proto dnes tolik nových směrů a proudů, esoterických učení. Mnohé jsou plné dokonalých odpovědí, rychlého spasení a andělských tváří. Při pozornějším zkoumání však těmto andělům může koukat zpod sukýnky kopýtko...
Přirozená hudba dává člověku možnost, aby přebral zodpovědnost sám za sebe a vyvinul snahu na skutečnou proměnu. Proměnu od dětinskosti k dospělosti. Odvahu se skutečně ptát a odmítnout přejaté a prázdné odpovědi.
Vnímám to tak, že pokora je snad to nejzásadnější, co tento proces umožňuje. Slouží též jako prostředek k uvolnění vztahů, které jsou pro duchovno z mého pohledu zásadní. Takto je možné budovat skutečný vztah k sobě samému, který potom umožňuje prohĺoubení vztahu k lidem a k prostředí. Všechno toto završené a zastřešené vztahem k Bohu, kterým je všechno naplněné a oživované.
Vím, že i moje slova jsou jen slova poznamenané a přetavené mou zkušeností. Nemohu tedy přesně vyjádřit hloubku toho, co popisuji. Ale nechť jsou výzvou k upřímnému zkoumání, poznávání a sdílení. Duchovno totiž není pro mě něco skryté, naopak, je to věc velmi základní. Je jako dech, z kterého jsme povstali a který je přítomný v každém našem pohybu, důvěrně ho známe. A právě hudba může být naplněná jeho podstatou a zřetelně ho vyjadřovat, dostat se tam, kde nestačí už slova.
Marek Gonda
